Podivné prázdniny - Den šedesátý první – Předpotopní pohádka.

Tisíce otázek mu vrtaly v hlavě a nejhorší pomyšlení bylo na to, že se asi nikdy nedozví odpovědi.

Avšak pár jich bylo palčivějších a vystupovaly z řady výrazněji než zbytek. Jednou z těch otázek, měli-li bychom jmenovat zajímavější, byl dotaz: jak to půjde dál?

Harry, sebevíc mohl chtěně opomíjet skutečnosti, věděl stále dost dobře o tom, na jak dlouho se Snapem kdy uzavřeli příměří.

Bylo to na ostrově. Ale po tu dobu, co tam budou společně žít. A upřímně – ani jeden z nich si nedokázal představit, že by tam vydrželi i snad o den déle. Proč? Jelikož i ta doba, kterou tam strávili, byla neuvěřitelně neúměrně dlouhá.

Bylo to ve Snapeově domě. Ale po tu dobu, co se tam bude Harry zdržovat. Jakmile se vrátí do školy, jejich příměří – teplé jako letní vánek jež odvál zimu, ale dost slabé na to, aby ho zima opět pohltila – padne.
Co potom?

Dnes ráno dostal Harry dopis z Bradavic – obvyklý seznam učebnic.
,,Pane?“
,,Pottere?“ vyzval ho Snape prostě.
,,Přiletěla mi sova se seznamem do školy. Mohu jít pro věci dnes?“
,,Jistě,“ odpověděl Snape neutrálním tónem.
,,Pane?“
,,Ano?“ tak tento tón byl podrážděnější – výrazně – pomyslel si Harry.

,,Doprovodíte mě? Nějak nevím, jak se odtud dostat,“ Harry mu to říkal jako malému, hloupému dítěti. A snad ani nechtěl být tak nevrlý, ale nějak si nedokázal pomoci. Ať tak nebo onak – pravda byla, že Harry nevěděl, kde jsou. Snape se s ním zkrátka přemístil z jedné tmavé uličky do středu pustého prostranství.
,,Ale jistě,“ změřil si jej Snape zvláštně hodnotícím pohledem, ,,pokud totiž vím, také potřebuji nějaké přísady do lektvarů. Jakou dobu odhadujete, že tam budete muset být?“

Harry zběžně proletěl seznam v ruce. Knihy, knihy, samé knihy; přísady; kotlíky; nějaké další drobnosti. Samé knihy, už se díval, že tam jsou samé knihy? To ho překvapilo. Vážně – co se ještě z těch knih za poslední rok nenaučí?

,,Při troše štěstí by to… ne víc, jak tři hodiny…“ pak vzhlédl a pod jeho ponurým pohledem polkl, ,,pane,“ dodal, ne zcela jistý tím, proč se na něj Snape takhle dívá.

,,Dobrá, za půl hodiny vyrazíme,“ shrnul Snape nakonec a pokračoval ve snídání, ze kteréžto činnosti ho Harry vyrušil.

,,Letos dorazily seznamy nějak pozdě,“ nespokojeně prohlásil Snape.

Harry nevěděl, co dopovědět, tak mlčel a pohledem dělal do země, po níž kráčel, důlky.

Asistovaným přemisťováním se dopravili do Příčné, kde se rozdělili.

Harry zauvažoval a rozhodl se vzít si knihy jako poslední. Což se mu nepodařilo. Po třičtvrtě hodině měl ze seznamu pouze drobnosti, přísady do lektvarů nějak nemohl najít. Minulý rok byl ten asistent vypomáhající v obchodě s potřebami pro lektvary daleko schopnější.

Ten, co tam letos pracoval – a Harry vážně nevěděl, proč si tam majitel konečně jednoho z asistentů nenechá – byl absolutně neschopný a majitel tam, divte se všichni, nebyl, neboť odjel na Ukrajinu pro jiné potřebné přísady. Měl se vrátit pátého září.
Cs!


Takže Harry zamířil do knihkupectví.
Vypotácel se s asi tunou knih naloženou na svých rukou.
,,Ale ale, pan Potter. Máte vše potřebné?“ řekl Snape, jen co uviděl Harryho obloženého knihami.
,,Téměř,“ odvětil udýchaný Harry.
,,Téměř?“ pozvedl Snape obočí.
,,No… Nemám nic z přísad do lektvarů,“ vyšel Harry rovnou s pravdo ven.

,,Ale? To jich měli tolik, že jste si ze samé vášně k nim nedokázal vybrat a peníze k nakoupení všech jste postrádal?“ zcyničtěl Snape.
,,Ne, nový asistent,“ řekl Harry, jako by to vše vysvětlovalo.

Snape na to jen vystřihl znechucenou grimasu, takže zjevně vysvětlovalo. Švihl hůlkou a nechal jejich věci poletoval za nimi. Vydal Harrymu příkaz, aby šel s ním. Mířili za svým cílem – přísady.

,,Dobrý den,“ usmíval se na ně ode dveří mladík.
,,Vy ty věci nemáte?“ vyškubl Snape pergamen z Harryho ruky a div že ho prodavači nenacpal do obličeje.

,,Zrovna támhle vidím první položku seznamu,“ propichoval pohledem žabí nožičku ležící v roztoku.
,,Oh! Vidíte?“ snažil se prodavač zachránit situaci. ,,Ani jsem si nevšiml!“

Během patnácti minut prohánění asistenta po obchodě dostali vše, co potřebovali. Mladík neustále po očku švidral na Snapea a věnoval mu samé láskyplné, byť trochu nervózní úsměvy a Harryho nějak samovolně napadlo vyzkoušet jeho magii.

Co zjistil, bylo dost nechutné, aby protáhl znechuceně tvář. Mladíkovi se Snape očividně líbil a Snape na to očividně nereagoval.

Na rozloučenou s prodavačem Snape zavrčel dosti odměřeně a značně znechuceně: ,,A tomu se říká obchodník? Pamatujte si ta místa, laskavě, pane… asistente, nerad bych viděl, že mí další studenti nebudou mít své přísady do lektvarů na mé první hodině v září. TO bych si pak vyřídil s vámi,“ řekl a práskl dveřmi.
Harry, ještě něž se za Snapem rozběhl, otevřel dveře a Snapea dohnal, viděl, jak mladý prodavač pobledl a zmateně a chmurně se za Snapem díval, lehký ruměnec se mu rozlil po tvářích. Harry mu věnoval malý, provinilý, ale zároveň omluvný úsměv.

,,Teda,“ vydechl Harry, když Snapea dohnal.
,,Nevím, co bylo neuvěřitelnější…“
,,Radil bych vám mlčet, i když…“ zarazil se Snape v pochodu a zadíval se na Harryho zpříma, ,,že jste použil magii bylo duchaplné. Víckrát to v mé přítomnosti mimo naše… doučování nedělejte,“ probodl ho vážným, káravým pohledem, tón hlasu výhružný a pak se rozešel spolu s Harrym ke svému domu, balíčky za nimi neustále pluly vzduchem bez opory.